2 díl: Zrádce! 

Hezčí pocit snad ani neznala! Eira milovala, když mohla nezkrotně poletovat a užívat si vítr v křídlech. Bylo slunečné ráno. Jako stvořené pro tohle Eiřino blbnutí. Ze země ji pozorovala Asta. Ležela na zádech s roztaženými křídly. Užívala si každý Eiřin pohyb. A proč taky ne?! Vždyť Eira je z pětice nejlepší letec!
„Asto padáááám!“ křičela se smíchem Eira, stáhla křídla a po hlavě se řítila dolů!
„Eiro!“ křikla Asta, ale bylo pozdě! Eira byla těsně nad zemí a teprve v tento moment rozevřela křídla a snesla se na zem.
„Bála ses?“ ušklíbla se!
„ Strašně! Buď opatrná!“ řekla starostlivě Asta a Eira přikývla.
„Jdu zpátky do osady za ostatními nevadí?“ zeptala se Eiry Asta.
„ Vůbec ne! Jen běž. Já se ještě proletím a pak příjdu za vámi!“ odpověděla s úsměvem Eira.

Nozdry měla doširoka rozevřené. Vdechovala ten svěží vzduch! V hlavě se jí honily jen ty nejhezčí vzpomínky. Přivřela oči. Srdce ji skákalo radostí! Dělala ve vduchu všechny možné vývrtky a vzdušné kotrmelce. Dělala blbosti jako malý dráček. Najednou se ve vzduchu prudce zarazila! Nastražila uši. Zdálo se jí, že něco slyšela. Zaposlouchala se do ticha! Nic neslyšela.
„Pomoc!“ ozvalo se krajinou. Letěla za neznámým hlasem. Pohledem prohledávala krajinu. Nikoho neviděla. Když najednou! Strnula a jen se na neznámým vzášela. Dívala se mu do očí. Byl velký, černý a nádherný!
„Ahoj prosím pomůžeš mi?“ pověděl jí medovým hlasem. Eira byla v sedmém nebi! Na první pohled se do něj zamilovala! Otřepala se.
„ Uurčitě!“ vykoktala ze sebe. Ležel na zemi. Pravé křídlo měl celé od krve. „Co se ti stalo?“ zeptala se soucitně Eira. Která si sedla vedle něj.
„ Pokopali mě pegasové. Bloumal jsem po krajině a omylem jsem  přistál na jejich území a oni si mysleli, že jsem je přišel lovit. Snažil jsem se uletět, ale jejich údery zasáhly jen křídlo. Prosím pomoz mi. Nemohu létat a bez křídel se domů nedostanu.“ pohlédl na ni prosivím pohledem.
„Chudáčku, ráda ti pomůžu! Kousek, tady za tím lesíkem se nachází osada kde, bydlím s přáteli. Vezmu tě tam a ošetřím.“ řekla soucitně.
„ Děkuju ti, krásko! Mimochodem já jsem Elias.“ odpověděl.
„Já jsem Eira, lichotníku!“ vyplázla na něj jazyk a zazubila se!  

Když mu Talvikky obložila křídlo lopuchovými listy a zavázala mu ho lýkovým provazem, zalezl si Elias do stínu pod dub. Eira, Asta i Niko ho obklopili a povídali si s ním. Talvikky s Alfredem vylétli nad ně,sedli si na větev dubu a poslouchali.Odpoledne ubíhalo jen díky otázkám na Eliase. Ten rád odpovídal na cokoliv, takže se všichni skvěle bavili. Jen Alfred s Talvikky měli vlastní zábavu. Povídali si sami a zamilovaně se na sebe dívali.  Drželi se ocasy. Nevadilo jim, že pod nimi jsou ostatní a mohou je vidět. Nevnímali je. Žili jen pro tuto chvíli. Pro tento okamžik. Jen jeden pro druhého.

Večer nastal velmi rychle. Všichni byli unavení. Rozloučili se a zalezli do doupat. Elias zůstal pod dubem, kde mu dovolili přenocovávat, dokud se mu křídlo neuzdraví. Položil hlavu na hebkou čerstvou trávu a pomalu zavíral oči, když v tom něco uslyšel. Znovu je rychle otevřel a rozhlížel se. Nikoho neviděl.
„ Ty už spíš?“ ozvalo se nad ním. Zvedl hlavu. Na větvi na dubu seděla Eira a smála se.
„Ještě ne. Nechceš si se mnou povídat, krásko?“ řekl jí lichotivě, až se jí zamotala hlava! Ten jeho zájem jí neskutečně lákal! Chtěla s ním strávit každou chvíli. A teď když dostala nabídku od jejího vysněnýho prince! Byla v sedmém nebi!
„Moc ráda! Pořád mi máš co povídat a já tobě taky!“ usmála se a slétla těsně vedle něj, co nejblíž se odvážila.
„Tak začni“ pobídla ho a položila hlavu do trávy. „A co takhle být potichu a jen si užívat tuhle chvíli, tuhle noc?“ odpověděl jí a položil jí svoji hlavu na její krk. Celou noc strávili spolu. Možná ani nespali, protože se chtěli nabažit téhle chvíle, těch pocitů a vzájemných sympatií. Byl slyšet jen jejich dech. Eira Eliasuv i cítila. Tahle noc pro ni byla výjimečná. Zažívala ji poprvé. Poprvé a s partnerem jejích snů. Vypadal přesně podle jejích představ. „A bude to vážně ten pravý?“ problesklo Eiře k ránu hlavou. 

„Bolí tě to ještě??“ ptala se Talvikky Eliase, když mu měnila lopuchové listy na křídle.
„ Už ne tolik. A kdy už budu moct létat?“ zeptal se Elias opatrně.
„ Asi za tři dny. Do té doby můžeš zůstat u nás.“ usmála se Talvikky a dále si šla po svém, teda za Alfredem.

Ty dny uběhly jako voda. Pořád se všichni bavili s Eliasem a tahali z něj úplně všechno! Eira spávala každou noc u něj. Nenechala se od něj odtrhnout, i když ji ostatní lákali na malý výlet ve vzduchu. Zůstala u něj. Sbližovali se čím dál více! Přišel den D! Elias už podle Talvikky mohl létat.
„ Tak pojď. Honem!“ křičela nadšená Eira, že se se svým milovaným proletí!  Chtěla mu předvést všechno, co jen ve vzduchu svedla! Chtěla si užít bezstarostné odpoledne! Byla z toho unešená a strašně nedočkavá!
„ Už jdu!“ houkl na ni Elias s úsměvem.

Zase pocítila tu volnost! Divoká nespoutanost! Měla chuť rozletět se do neznáma jen s tím pocitem! Ale dneska své touhy krotila, jak nejvíce to šlo. Měla po boku Eliase po poranění. Chtěla být k němu tolerantní. Letěla mu po boku. Tvářila se jako nejšťastnější bytost v Keskajalu, ale uvnitř se v ní praly všechny pocity. Co jí teď vlastně bylo bližší? Volnost nebo Elias? Která Eira je silnější? Ta, která miluje volnost a nechce se na nikoho a na nic vázat a nebo ta, která se chce usadit a užívat si chvíle ve dvou a už nikdy necítit volnost?! Vřelo to v ní, jako v hrnci nad ohněm. Byla na rozpacích.
„ Asi mu dám šanci“ šeptla si pro sebe.
„ Bolí tě to ještě?“ zeptala se ho opatrně.
„ Vůbec ne! A to jenom protože letím s tebou!“ odpověděl a podíval se na ni.  
„Víš Eiro, chtěl bych žít v páru. Ty jsi jediná bytost, která mi vyšla vstříct! Jediná mi rozumíš. Zamiloval jsem se do tebe. Nechtěla by si se mnou žít v mém obydlí? Zbytek života chci strávit jen s tebou! Pokud odmítneš, umřu žalem.“ povídal trošku stydlivě, ale tak jemně, že se nedalo odolat. Byla zaskočená. Pomalu se probírala z šoku a překvapení. Přemýšlela, co odpoví.
„ Eliasi“ začala opatrně s vážným pohledem. „Samozřejmě že souhlasím!“ rozkřikla se štěstím a radostí, kterými ji tento okamžik naplnil. Srdce se jí radostí rozbušilo! Nečekala, že se něco takového stane zrovna dnes, zrovna v tento okamžik! Elias ji objal.
„ Jsem tak šťastný, že neznám slova která by to vystihla!“ šeptal jí do ucha.
„ Jsem na tom stejně“ špitla Eira zamilovaně.

„ Vážně chceš odejít?“ vzlykala Asta schoulená do klubíčka, když jí Eira řekla, co se stalo. Strašně moc jí to přála, ale nemohla snést, že její nejlepší kamarádka odchází do světa. Na koho se bude Asta ze země dívat? S kým si bude povídat?
„Notak, budu tě často navštěvovat, to ti slibuju.“ Odpověděla o něco smutnější Eira. Taky nebyla nadšená, že tu Astu nechává, ale takováto nabídka se nenabízí každý den. Pomalu se posadila vedle ní.
„ Víš přece, že bych tě nikdy neopustila nadobro. Ani jedna z nás by to nevydržela. Elias mi říkal, že to sem není dlouho. Každou volnou chvíli za tebou přijdu!“ dívala se na ni a oči se leskly od slz. Asta věděla, že to myslí upřímně. Chtěla pro svou kamarádku jen to nejlepší.
„Dobře, ale pokud se neukážeš do tří dnů, budu tě hledat po celém Keskajalu!“ řekla ve chvíli, kdy poslední slza spadla do trávy. Narovnala se a objala ji.
„Přeju ti to! Užívej si život, dokud jsi mladá. Ale pokud ti něco provede, vydrápu mu oči!“ řekla výhružně, ale s úsměvem!
„Jsi ta nejlepší! Bude se mi stýskat!“ šeptla Eira.
„Pojď, už poletíme“ zavolal na ní Elias. Všichni ještě Eiru objali. Když vzlétli, dívali se za nimi, dokud jim nezmizely z dohledu.
„Taky mi budeš chybět! Už teď mi chybíš!“ řekla smutně a slzy se znovu valili.

„ Nevíte, jak jí mám pomoc?“ zmateně se ptal Niko Alfreda a Talvikky. „Musíš jí nechat se s tím vyrovnat.“odpověděla Talvikky. Její pohled směřoval k bývalému Eiřinu doupěti před kterým ležela Asta. Její vzlykot byl slyšet až k nim pod dub. Kdyby nebylo slyšet nic, mysleli by si, že nežije. Ležela takhle od Eiřina odletu, což už pár hodin je.
„Jak rád bych jí pomohl“ povzdechl si Niko. Odtáhl se pod dub a díval se na Astu. V hlavě přemýšlel jak jí rozveselit. Nikdy ji neviděl takhle truchlit. Vždycky byla veselá a optimistická, ale teď jako kdyby všechna radost vyprchala a na řadu přišel smutek.
„ Talvi, musíme jí nějak pomoci, jinak se utrápí!“ řekl starostlivě Alfred a Talvikky přitakala. Pomalu přišli k ní.
„Nechte mě být! Chci být sama!“ vykřikla Asta.
„ Chceme ti jenom pomoc! Neradi tě vidíme takhle zdrcenou.“ Vysvětlovala ji opatrně Talvikky.
„ Nechte mě! Já se z toho nějak dostanu! Jen potřebuju čas. Večer jsem zpátky!“ dopověděla, roztáhla křídla a byla pryč.
„Astooo!“ volal Niko, ale marně. Už ho neslyšela.

„Wow! Tady bydlíš? Je to nádhera!“vydechla Eira, když procházela bránou do hradu, do kterého ji zavedl Elias.
„Ano, tady bydlím celý život. Je to tu hezké, ale s tebou to bude lepší!“ podíval se na ní tím neodolatelným pohledem. Zamotala se jí hlava. Milovala ho. Byla plně rozhodnutá, že udělala dobrou věc, i když jí bylo líto Asty.
„Hned zítra se za ní zaletím podívat,“ mumlala si pro sebe. Prošli po nádvoří. Nikde nikdo. Připadalo jí to divné, ale nedala na sobě nic znát. Vešli velikými železnými dveřmi do obrovského sálu. Na zdech byly nakresleny dějiny Keskajalu. Zadívala se na ně.
„Krása co? Tohle je…“ ani nedořekl větu a omdlel.
„Eliasi! Co ti je? Eliasi! Vzbuď se!“ křičela Eira. Neprobouzel se. A nikde ani křídlo. Rozhlížela se po sále ale nikde nikdo. Podívala se na strop. Leknutím vyjekla! Strop byl obsypaný draky! Vypadali všichni jako Elias. Chtěla uletět otevřenými dveřmi, ale ty se najednou zabouchly!
„Neee! Nechte mě být! Já nic neudělala!“ křičela z plných plic. Ničemu to nepomohlo. Draci začali slétat ze stropu. Čtyři silní draci ji chytili a ve svých spárech ji drželi hodně silně. Mrskala sebou, škrábala a kousala, do koho se dalo. Nepomohlo to. Někdo ji něčím přetáhl. Upadla do mdloby. Draci odtáhli její omráčené tělo dále do hradu. Co s ní mají v plánu?

Slunce pomalu zapadlo. Teprve v tuto dobu se Asta vrátila do osady. Ostatní už ji netrpělivě vyhlíželi.
„ Kde jsi? Jsem celé odpoledne jako na trní! Už jsem tě chtěl letět hledat!“ vyčítal jí Niko.
„Omlouvám se, nebylo mi nejlíp.“ kňourla omluvně Asta.
„Půjdu spát. Dobrou noc“ podívala se na ně, nejdéle na Nika. Viděl její uplakané oči. Bylo mu jí líto. Pomalu zalézala do nory.
„Asti, počkej. Nechceš se vypovídat? Rád s tebou strávím volnou chvíli.“ podíval se na ni prosivým pohledem. Podívala se kolem sebe.  Talvikky s Alfredem seděli na větvi ohořelého dubu. Tulili se k sobě. Jejich stíny splývali. Asta se vrhla Nikovi kolem krku. Niko ji nechápavě objal. Znovu zavzlykala. Byla na Eiře závislá a teď ji tu neměla.
„ Niko pomoz mi! Na světě jsem měla jenom ji! Nikdo jiný mi tak nerozumí, jako ona. A teď je pryč!“ povzdychla Asta. Pustil ji a podíval se jí do očí. „ Máš tady mě! Já ti budu stát po boku po celou dobu tvého života!“ díval se na ni upřímným pohledem a milým úsměvem.
„ Budu jen ráda.“ usmála se a letmo ho políbila. „ Dobrou“ zasmála se a zalezla do doupěte.
„Dobrou Asti.“ Odpověděl Niko s úsměvem.

Pomalu otevírala oči. Kde to jsem? Co se se mnou stalo? Tady to neznám. Všechny tyto myšlenky se honily Eiře hlavou, když se probrala z mdloby. Chtěla si sednout, ale nemohla se ani hnout.
„ Co. Co se děje?“ zmateně křičela!  Po chvíli zmatku zjistila, že je svázaná. Prohlížela si místnost, ve které byla uvězněna.  Byla kamenná s maličkým okýnkem, kterým prosvítalo sluneční světlo, a velikými kovovými dveřmi. Snažila se použít nějaké ze svých kouzel, ale žádné nefungovalo. Pomalu jí docházely síly. Přestala sebou mrskat a v klidu si opřela hlavu o desku obrovského mučícího stolu, na kterém byla přivázaná. Dívala se upřeně do stropu a přitom promítala v hlavě vzpomínky z nejbližších dnů.
„ On mě zradil! To on za všechno může!“ křikla tlumeně naštvaným tónem. Všechno si to najednou uvědomovala. Vzteky sebou znovu začala cukat. Prala se s těmi provazy, jako kdyby byly Elias. Naštval ji tak strašně, jako ještě nikdy nikdo. A to kvůli němu opustila osadu a hlavě Astu!  Asta! Úplně na ni v tom vzteku zapomněla. Musí se odsud dostat! Najednou ji napadlo použít kouzlo propojení s Astou. Sice nevěděla, jak daleko jsou od sebe, ale za pokus to stálo. Soustředila vše podstatné do jedné myšlenky a pak si vzpomněla na Astu. V tu chvíli byla úplně vyčerpaná a usnula. Podařilo se jí to?

V osadě Lohikäärme vládlo povolné dopoledne. Všichni se věnovali svým normálním činnostem. Alfred s Talvikky se letěli proletět po okolí a Niko s Astou zůstali v osadě a povídali si. Asta už byla veselejší, po včerejší Nikově uklidňujícím objetí.
„ Asti, pojď se proletět! Nemůžeme tu věčně sedět. Ne, že by se mi nelíbilo, ale už chci taky něco podniknout.“ koukl na ni prosivým pohledem.
„ No dobře, ale jen projít, a ...“ ,zastavila se uprostřed nedořeknuté věty.
„A co Asto?“ nechápavě se na ni zadíval. Úplně ztuhla. Sedla si ztrnule zpátky na zem. Dívala se někam do neznáma. Byla zarytá do myšlenek.
„ Asto pomoz mi, jsem uvězněná na nějakém hradě. Za všechno může Elias. Potřebuju pomoct. Tebe. Vás všech.“ Začala odříkávat Eiřinu zprávu poslanou přes kouzlo propojení. Niko se na ní díval, jako kdyby spadla z jejich dubu rovnou na hlavu minimálně desetkrát za sebou. Pak mu to došlo.
„Eira potřebuje pomoct! Najdu Alfreda s Talvikky a poletíme! Ty počkej tady!“ vychrlil ze sebe a byl pryč. Asta stále strnule seděla a dívala se do dálky.
„Měla jsem pravdu. Zradil ji. Já mu vydrápu oči!“ mlela Asta sama pro sebe, ale pevně rozhodnutá, že to dodrží! 

Znovu se probrala. Bolela ji záda a motala se jí hlava. Pořád se nemohla ani hnout. Znovu sebou začala cukat. Nešlo to. Lana ani o kousíček nepovolila. Hlasitě vzdychla.
„Eiro, do čeho si se to zase nechala vlákat“ vztekala se sama na sebe, dívajíc se na kamenný strop. V tom uslyšela hluk! Za železnými dveřmi někdo mluvil. Zpozorněla. I přes bolest hlavy zaslechla hlasy dva. Podle ní se hádaly. Byla tiše jako myška, skoro nedýchala. Dveře se rozletěly! Stál v nich veliký silný drak, černý jako uhel a v drápech držel, panebože, Eliase! Podíval se na Eiru vítězným pohledem. Zavrčela. Ten veliký hromotluk hodil Eliase do té malé místnůstky k Eiře.
„ Tady máš kámoše na pokec, ať se nám tu nenudíš, krasavice!“ houkl na ní nepříjemně hlubokým hlasem. Zmateně se podívala na Eliase, který bezvládně ležel na zemi a pak se zarytě zadívala na toho velikána ve dveřích. „Pusť mě! Nebo ti něco udělám!“ zakřičela ze všech plic se snahou, aby to znělo sebevědomě. „Ty? Tak to jsi mě rozesmála, děvenko!“ začal se hrozitánsky smát až z toho Eiře běhal mráz po zádech. Otřepala se a začala soustředit mysl. Snažila se o kouzlo hurikánu. Toto kouzlo mohla použít na kohokoliv a znamenalo, že toho dotyčného odmrští, jak nejdál to půjde. Snažila se do kouzla vložit všechnu sílu, kterou měla. Přivřela oči. Prásk! Než se nadála, byl ten statný drak skoro na druhé straně chodby vedoucí k jejímu vězení. Oddychla si, že alespoň od něho má pokoj a zkusila použít kouzlo hurikánu i na provazy. Předtím jí to nenapadlo. Snažila se, jak nevíce mohla, ale nešlo to. Buď vyčerpala všechnu svoji energii a nebo  to na provazy nefunguje. Smutně položila hlavu zpátky na mučící stůl. Podívala se na Eliase. Ani nevěděla, jestli je vůbec naživu. Najednou se pohnul. Pomalu si sedal a držel se za hlavu.
„Eirinko? Jsi to ty? Počkat, ale kdo jsem já?“ zmateně promluvil do ticha. 

„Sakra Eliasi, nehrej na mě žádný pohádky! Proč jsi mi to udělal?“ natahovala Eira a dívala se na něj vyčítajícím se pohledem.
„ Eiri, já nic nehraju, já se vážně ptám, kdo jsem? Mám nějaký výpadek“ odpověděl jí zkroušeně Elias. Zadívala se na něj tázavým pohledem a udivením ve tváři.
„ Už ti nenaletím!“ odsekla nakonec Eira a trucovitě se zadívala do stropu.
„ Notak, lásko moje, prosím! Kdo jsem? A co tu dělám?“ snažil se získat nějaké informace.
„Jsi nemožně dobrý herec!“ odfrkla a pořád se dívala do stropu.

„Já nic nehraju! Uvěříš mi konečně?“ kňoural.
„ Ne! A nikdy víc už ne!“ vztekala se a měla proč. Vždyť místo útulného zámečku leží tady ve vlhkém vězení. Měla zlost a zároveň si sama lámala srdce. Pořád ho strašně milovala. Uslyšela vzlykot. Otočila hlavu. V tu chvíli ji puklo srdce. Elias seděl v rohu a brečel. Byl schoulený do klubíčka, vypadal jako hromádka neštěstí. Po její nádherné hlavě se koulely procítěné slzy.
„ Eiri, prosím odpusť mi, pokud jsem ti něco udělal, vůbec nevím, co se stalo. Nepamatuju si nic kromě tebe! Prosím věř mi konečně.“ dopověděl se vzlykotem.
„ Vážně nevíš kdo jsi?“ zeptala se přece jen nedůvěřivě ale srdce ji při pohledu na něj bolelo. A jak moc bolelo.

Asta stále seděla pod stromem a dívala se někam do dáli. Ostatní mezitím slétly z modravé oblohy vedle ní.
„ Vyčítáš si, že jsi ji pustila do světa?“ zkusila to opatrně Talvikky s podporou Alfredova pohledu. Asta se na ni podívala se slzami v očích.
„ Co když jí ten smeták něco udělal? Do smrti si budu vyčítat, že jsem ji nechala jít!“ vykoktala se slzami. Niko jí položil drápy na rameno a díval se na ní pohledem a snažil se jí motivovat.
„ Jdeme! Jinak si budu vyčítat, že jsme přišli pozdě!“ křikla najednou Asta současně s pohledem na Nika. Vylétla na oblohu jako šípy, kterými je vždy ohrožovali skřeti. Osatní jen užasly nad její odvahou, ale následovali ji se stejným rozhodnutím. Zachránit Eiru!

Elias usnul. Po dlouhém přemlouvání ji stejně nepřemluvil a ona mu nic neřekla. Byla na něj naštvaná právem. Podívala se na něj. Stále pravidelně oddychoval. Zhluboka se nadechla a zatla všechny svaly v těle. Znovu se prala se silnými provazy, které ji poutaly ke tvrdému stolu už několikátý den. Možná. Neměla vůbec pojem o čase. Už zkousěla různá kouzla ale nepůsobilo na ně nic. Ale jakto že na toho draka ano? Vlastně od té doby, co s ním práskla do stěn se tu nikdo neobjevil a ve stěně byla pořád díra. Unaveně položila hlavu na tvrdý stůl. Vzdychla. Už ani nevěřila, že ji někdo zachrání.  

Nevěděla, kam letí ani nevěděla, jestli letí dobře, ale prostě letěla kam jí táhnul instinkt najít Eiru. Ostatní ji mlčky následovaly. Asta cítila čím dál větší sílu instinktu tak zrychlila a slétla blíže k zemi. Ostatní jí napodobovali jako její stíny. Před očima se jí naskytl pohled na rozlehlou vodní hladinu a na ní kamenný hrad. Teď už věděla přesně, že Eira je vězněná tady. Ohlédla se po ostatních a mrkla na Nika. Ten pochopil a zavelel k útočné formaci. Všichni byli napjatí a připraveni útočit. Obletěli velikou hradní věž a přistáli na prázdném kamenném nádvoří. Potichounku se rozprchli po hradě. Nepotřebovali se domlouvat. Všichni věděli, co mají dělat. Najít Eiru a zachránit ji. Alfred se plížil po hradbách, Talvikky vběhla do hradu a Niko prohledával kovárnu. Asta šla za instinktem. Ten ji vedl do rohu nádvoří a po temných schodech dolů. Přikrčená ke studeným kamenným schodům se plížila dál. Došla dolů a ocitla se u vchodu do temné a vlhké chodby. Hlava se já málem rozlétla, jak intenzivně jí instinkt upozorňoval, že Eira je blízko.  Zapotácela se a vešla do chodby. Najednou šlápla na něco měkkého. Lekla se a uskočila. Podívala se pod nohy a protřela si oči, protože si myslela, že už šílí. Šlápla na velikánského draka, který ležel nehybně na zemi. Podívala se blíže. Byl jen omráčený, dech byl viditelný. Oddechla si, že ho nevzbudila a v tu chvíli si všimla díry ve zdi. Opatrně ho obešla a proklouzla tou dírou do další místnosti. Rozbrečela se.
„Eiro!“ kníkla celá ubrečená, že ji ani pořádně neviděla. Eira trhla hlavou.
„Asti! Našla jsi mě! Já věděla, že mě v tom nenecháš!“ popotáhla a dala průchod slzám. Asta celá nadšená začala se slzavýma očima drápama roztrhávat silné provazy.
„Asti chyběla jsi mi! Už nikdy neopustím osadu!“ objala Eira zachránkyni, když už byla konečně volná.
„Taky jsi mi chyběla“ odpověděla šťastně Asta a rozhlédla se po místnosti. Pohled se jí zastavil u rohu ve kterém spal Elias.
„ Co ta zrůda dělá u tebe? No počkej ty bestie! Já ti dám tohle provést chudince Eiře.“ Zvýšila hlas Asta a blížila se k Eliasovi. Už už napřahala drápy, když v tom ji Eira chytila.
„ Nemá cenu mu něco dělat. Neví ani kdo je. Je neškodný. Dneska ráno ho sem zavřel ten veliký drak, který leží na konci chodby. Ale stejně jsem mu neodpustila“ řekla Eira. Asta jen poslouchala kamarádčino vyprávění a nestačila se divit.
„Tak už pojďmě ať odtud co nejdříve zmizíme“ prohlásila Asta na konci Eiřina vyprávění. Potichu proklouzly kolem Eilase a velkého omráčeného draka, který stále ležel nehnutě na zemi. Vybíhali schody s představou, že za chvíli už budou doma v osadě a budou zase všichni společně. Ovšem pohled na nádvoří jim vyrazil dech!

„ Pusť je!“ vykřikli Eira a Asta skoro současně! Těla se jim roztřásla strachy. Před nimi stál obrovský černočerný drak. V drápech držel Nika s Alfredem a nohou šlapal na Taviččin krk. Ta jen lapala po dechu a z bolesti drápala do hlíny na nádvoří. Alfred s Nikem byli v křeči. Viseli kousek nad zemí a také nedýchali nejlehčeji.
„A hele, poslední uprchlé holubičky. Vás nebude problém chytit“ posmíval se a pořád pevněji svíral krky všech tří. Talvikky už bolestí brečela.  Zaryla drápy a snažila e mu vytrhnout. Nešlo to. Jeho sevření bylo železné. Alfred se začal cukat. Mrskal sebou jako ryba na suchu, ale nebylo mu to nic platné. Mohutný drak se jen smál. Eira se podívala na Astu.
„Chyť mě! Zvládneme to!“ podívala se na ni a chytila ji za rameno. Asta věděla, co se od ní očekává. Kopírovala Eiřiny pohyby. Navzájem si položili hlavy na ramena. „Teď“ špitla Eira a obě soustředili mysl. Použili kouzlo propojení. To kouzlo plnilo přání, které si přeje více draků než jeden a musí se alespoň držet nebo vidět na sebe. Obě se soustředili, až se z nich lil pot. Silná rána se rozlehla po hladině jezera a otřásla celým hradem. Všude byl kouř. Jen Eira s Atou byli stále ve stejné pozici. Pomalu zvedaly hlavy a dívali se, co se jim povedlo. Na zemi našli ležet Takvikky která stále dýchala nepravidelně. Kousek za ní leželi Alfred s Nikem. Všichni pomalu vstávali.
„Žijí! Oni žijí!“ křikla Eira a vrhla se kolem krku kašlající Talvikky. Alfred s Nikem už stáli na svých.
„ A kde je vůbec ten namyšlenec co nás spacifikoval?“ ulítlo Nikovi a Asta se jen zasmála a ukázala na hromádku prachu uprostřed nádvoří.

Asta zase pozorovala, jak Eira ve vzduchu tančí. Pořád nepochopila, jak to dělá, ale nechala ji. Od toho jejich dobrodružství uplynul týden. Pořád z toho byli všichni mimo, ale jejich život se pomalu vracel do starých kolejí plných smíchu a společných chvílích. Eira se poučila, ale stejně ho nepřestala milovat. Copak to šlo jen tak zapomenout na někoho kdo jí po nocích šeptal sladká slova? Nešlo a její srdce ani zapomenout nechtělo. Ale kdo ví, jestli mu ještě vůbec odpustí, a jestli ho ještě vůbec uvidí.
 

Doufám že jste se pobavili a alespoň i trochu báli :) Omlouvám se za chyby. Když mě políbí múza, tak bohužel chyby nestíhám kontrolovat. :D Péťa