4 díl: Zmatek 

Seděl zpříma v hromadě suti. V hlavě mu vířily myšlenky. Snažil se vzpomenout si. Ale jediné co si pamatoval, byla ona. Ta, která mu zmatkem, který způsobila, drásala srdce. Ta, u které se jeho vzpomínky zastavily. Ta, na kterou si pamatoval. Nikoho jiného neznal, ani sám sebe. Ale jenom ji. Po jeho lesklých šupinách mu začaly stékat slzy. Srdce ho bolelo. Nevěděl ani, kde je. Ani kam má jít, jestli vůbec má domov. Seděl na té suti, jako hromádka neštěstí a nechával myšlenky ať ho tíží dál. V dálce uhodil blesk. Pomalu zvedl svou ustaranou hlavu. Ten záblesk mu něco připomněl. Zpozorněl a zadíval se do dáli. Blesk znovu osvítil oblohu v dáli. Do široka rozevřel oči.
„Chudáčku, ráda ti pomůžu! Kousek, tady za tím lesíkem se nachází osada kde, bydlím s přáteli. Vezmu tě tam a ošetřím.“ řekla soucitně. „ Děkuju ti, krásko! Mimochodem já jsem Elias.“ odpověděl. „Já jsem Eira, lichotníku!“ vyplázla na něj jazyk a zazubila se! 

Tahle vzpomínka ho celého pohltila. Ten blesk mu připomněl odlesk v Eiřiných šťastných a usměvavých očích. Její hlas ve vzpomínce mu dodal odvahu na to, aby měl naději, aby vytrval. „Elias“ špitl. „Elias Falk Lennart“ vydechl. „ Jsem syn Leifa Siivekäse  Hallitsija“ posmutněl. „ Největšího grázla, jakého kdy Keskajal poznal!“ zakřičel do černající se oblohy.

Déšť smáčel listy mohutného dubu. Všichni ty tančící kapky  pozorovali ze svých doupat. Drakům sice déšť nevadí, jelikož přes šupiny nic necítí, ale přesto je to takové zvláštní nechat kapky padat na své šupinaté tělo.  Jediný, komu ten déšť spíš vyhovoval, byla Talvikky. Ležela vprostřed osady a čerpala z těch kapek vody neuvěřitelné množství energie. Všichni se pobaveně dívali, jak se povaluje na té promáčené zemi a cachtá se v kalužích dešťové vody. „ Pojďte taky vy bábovky“ vypískla vesele a šplouchla sebou do vody! Všem se zábava podle Talvikky moc zamlouvala, takže se nenechali ani dlouho přemlouvat.  Vyběhli ze svých doupat a začali napodobovat Talviččiny skopičiny. Běhali v blátě, cákali po sobě dešťovou vodu, ale hlavně se smáli a užívali si to. Bylo jim úplně jedno, že nad nimi zuří bouře a spustil se liják, prostě se bavili a bylo jim hej. Po chvíli už ale byli tak unavení, že se z vody, která teď tvořila před doupaty malé jezírko, vydali pod dub. Na pohled to vypadalo celkem suše. Všichni se svalili ke kmeni pod obrovskou větev a spokojeně oddychovali. Talvikky si sedla na větev a v očích jí hořel plamínek rošťáctví. Poskočila na větvi a všechna voda, kterou zachytili listy, spadla se šuměním na všechny pod dubem.  „Taaalviiiky!!!“ zaburáceli pobouřeně čtyři draci a jejich pohledy mířili na větev dubu. Tam Talvikky seděla s úsměvem od ucha k uchu. Všichni se rozesmáli. Alfred se otřepal, sebral ze země veliký list, do kterého nabral vodu, vylétl nahoru za Talvikky a pleskl jí vodu do obličeje. „ Heeeej“  pískla a začala se smát.

„Dobře, co teď?“ uklidňoval sám sebe, ale moc mu to nešlo. Po zjištění, že jeho otec vraždí po Keskajalu tisíce nevinných tvorů mu moc dobře nebylo. Roztáhl křídla a vztekle jimi zamával a zase se snesl dolů. Bouřka se přibližovala. „Eira! Musím jí najít. Určitě mi všechno vysvětlí! Vždyť ani nevím, proč utekla z vězení, od kterého jsem měl klíče. A vůbec co se stalo s naším sídlem? Kde je otec a jeho poskoci?“ mrmlal si pro sebe haldu otázek, na které bohužel neznal odpověď. Z jeho přemýšlení ho vytrhl až dunící hrom. Bouřka už byla skoro nad ním. Začal panikařit, co má dělat, v bouřce se létat bál. „Eira, Eira, Eira“ opakoval si v duchu její jméno. Navzdory svému strachu roztáhl křídla a vydal se vstříc běsnící obloze. „ Musím jí najít, za každou cenu!“ funěl a čím dál tím rychleji zabíral křídly.  

Letěl tak rychle, že přes padající kapky neviděl ani na metr. Bál se blesků, které prolétávaly kolem něj, jako nepřátelští draci kteří ho chtěli zabít.  Jako potomek draka s černou magií toho uměl celkem dost.  Ale žádné z těch kouzel nesloužilo k pomoci. Pouze ke zkáze. A proto letěl čím dál rychleji, i když už ztrácel síly. A kudy vůbec letí? Téhle myšlenky se tak zalekl, až prudce zastavil. Ale to neměl dělat. Byl na to moc vysoko. Z bouřící oblohy sjel blesk těsně vedle něj a spálil mu křídlo. Zařval tak mocně, až se dole z lesů zvedlo hejno ptáků a pak padal ve velikých bolestech volným pádem směrem k promáčené zemi.

„ Slyšeli jste tu ránu?“ polekaně šeptla Talvikky. „ Já ji taky slyšel. Šla támhle odsud!“ přikývl Niko a zvedl se, odhodlaný prozkoumat příčinu té rány. V tom ho ale za nohu chytila Asta. „ Nevíme co to mohlo být, opovaž se tam vydat. Mohlo by ti to ublížit!“ zakazovala mu ustaraně. „ Tak půjdeme všichni! Kdyby to bylo nebezpečné, ohrozilo by nás to teď nebo potom. Když půjdeme všichni, nic nad námi nezvítězí!“ hrdě podporoval všechny Alfréd.  Eira, Talvikky i Asta uznaly, že Alfred má zase pravdu a s odhodláním se vydali do lesa směrem, odkud slyšeli tu ránu.

„Rozdělíme se a budeme hledat. Držte se od sebe ale tak daleko, abyste si byli na dohled“ poučoval Alfréd ostatní. Ti jen kývli a vyrazili do temnot promáčeného lesa. „ Alespoň už přestalo pršet“ pousmála se Eira, když se rozcházeli. Asta se pousmála a vydala e do houštiny vedle ní.

Hledali snad hodiny a pořád nic nenacházeli. Prošli les snad skrz na skrz. Nic. Jakoby tu ránu nic nestvořilo. Prostě se jen ozvala a neměla žádného původce. Už toho chtěli nechat, když v tom! „ Aaaa! Pomoc!“ křičela Eira z plných plic a hlas se jí strachem třásl.  Přikrčená se choulila ke kmeni statného smrku, pozorovala polámané větve a keříky kolem sebe, ale hlavně tu věc na nich. Pozvedla hlavu, aby lépe viděla a slzy se jí nahrnuli do očí. V tu chvíli už se před ní objevili ostatní. Talvikky s Astou před ní ochranitelsky stály a Alfréd s Nikem prozkoumávali to, co způsobilo tu ránu. „ Elias“ pípla Eira roztřeseným hlasem a znovu se rozplakala. Asta ji objala a pomohla jí na nohy. „ Pomohu jí do osady, a vy se zkuste tohodle draka zbavit!“ zavrčela Asta a Talvikky přikývla a přidala se ke klukům, kteří zjišťovali, jestli žije, nebo ne. „ Je tuhej. Pojďmě odtud pryč“ frknul Niko a otočil se k odchodu. Alfred přikývl a mrknul na Talvikky aby ho následovala. Kývla na něj, že jde hned za nimi a naposledy se podívala na bezvládně ležící tělo Eliase. Černé, lesklé šupiny, byli pořád pokryté kapkami vody. Pomalu obcházela jeho tělo a najednou si něčeho všimla. Viděla, že křídlo na pravé straně měl pořádně spálené a celé od krve. Podívala se na jeho hlavu.  Když v tom, jako by jí páteří projela ostrá čepel nože. Úplně ztuhla. Klidně by dala krk za to, že viděla, jak se nadechl. Odvážně se naklonila a dýchla mu do tváře. Čekala, jestli to uvidí znovu, ale už neukazoval žádné známky života. Otočila se a pohledem hledala Afreda s Nikem, ale ti už byli daleko od ní. Neviděla je, jen je cítila. Naposledy se podívala po Eliasovi. Rychlými pohyby přeběhla ke smrku, kde se schovala Eira. Narovnala se a chtěla vykročit, když najednou ji něco chytilo za ocas a stáhlo ji to zpátky! „Pom..!“ chtěla zakřičet, ale zakryl jí tlamu. „Poslouchej mě, potřebuju mluvit s Eirou!“ šeptal a pevně ji držel. Talvikky sebou marně cukala, protože jeho sevření bylo železné. „Uvolním ti tlamu, ale slib mi že nebudeš křičet“ řekl tiše a Talvikky neochotně kývla. „ Ty jeden naivní draku! Ty si myslíš, že po tom všem s tebou bude chtít Eira mluvit? A myslíš si, že my bysme ji pustili? Tak to jsi pěkně vedle!“ zavrčela a plivla mu na tvář. Pustil ji aby si mohl tu slinu otřít a ona se mu vyklouzla. Vysmekla se a rychle chtěla utéci, ale on ji chytl za křídlo a zase ji sevřel do svých spárů. „ Pusť mě!“ křičela, ale hlas se jí zlomil. „ Teď mě poslouchej. Nevím, co jsem udělal a nevím proč ode mě Eira odešla. Ale povím ti jedno. Až ji uvidím tak se mi vzpomínky vrátí! Pochopíš to? Proto to potřebuju vědět! Potřebuju vědět, kdo zabil mého otce!.“ Oba se zarazili. „ Tvůj otec?“ vykoktala nakonec Talvikky. Elias jen kývl a trošku povolil sevření. „Tak ty si syn toho grázla?“vyprskla. „ Že mě to hned nenapadlo! Jaký otec takový syn co?“ vrčela. „ Já nevím. Já, já ani nevím, jaký jsem a jak se chovám, nepamatuju si vůbec nic!“ koktal Elias. „ Tak jakto že si pamatuješ Eiřino jméno? Co? Lháři!“ procedila mezi ostrými zuby. „ To je právě ta záhada! Když jsem viděl záblesk v dálce, vzpomněl jsem si na ni, protože jí se tak krásně leskly oči při našem prvním setkání. Najednou se mi prostě vybavilo její jméno“ vyprávěl. „ Jak dojemné! A teď mě pusť! Stejně tě k Eiře nepustíme ani kdyby si se rval“vztekala se Talvikky a snažila se mu vymanit z jeho sevření. „ Dej mi prosím šanci! Prosím!“ škemral Elias. „ Po tom co jsi jí udělal, už se ti nedá věřit! Nikdy už ji neuvidíš!“ zakřičela, vysmekla se mu, roztáhla křídla a vylétla jako střela.

„Žije?“ ptala se ještě uvzlykaná Eira Alfreda, Nika a Talvikky. Asta se na ni podívala. Chtěla, aby na něj zapomněla, ale věděla, že to jen tak nejde. Alfréd s Nikem jen souhlasně zavrtěli hlavami a Eiře se zase zaleskly oči slzami. Talvikky se zarazila a chtěla něco říct, ale pak si uvědomila, že Eira ho pořád miluje a kdyby věděla, že žije, třeba by se pokusila ho najít a už by ji nikdy nemuseli vidět. V pravý okamžik se zarazila. Eira se zvedla a pomalu zalezla do svého doupěte a Asta ji následovala. Niko si sedl před něj a smutně se díval za Astou. Věděl, že prožívá všechno s Eirou a obdivoval ji za to, že dokázala být tak optimistická a dokázala komukoliv pomoci. Talvikky se oklepala a vydala se k dubu. Sedla si a opřela se o jeho statný kmen. V hlavě se jí honila spousta myšlenek z dnešního setkání. Má to někomu říct? Nebo si to nechat pro sebe? Co když Elias svoje zranění jen hraje a kdyby Alfi věděl, že je živý chtěl by ho zabít, ale co kdyby byl Elias silnější? Celá se oklepala a přestala nad touhle ošklivou možností uvažovat. Alfred přišel k ní a ustaraně si před ní sedl. „ Copak se s tebou děje? Předtím jsi byla veselá a plná života a teď jako kdyby všechno najednou zmizelo“ pověděl jí. Pousmála se a opřela si hlavu o jeho svalnatou hruď. „ Jsem v pořádku, neboj se o mě“ odpověděla mu a objala ho křídly. Alfred se usmál a drápy ji jemně přejel po krku. „ Slib mi, že až tě něco bude trápit tak mi to řekneš“ pověděl. „ Slibuju“ odpověděla s výčitkami.

Noc byla studená, ale ráno už sluníčko vyhřívalo zem. Eira už se trochu uklidnila, ale i tak na ni bylo znát, že není v pořádku. Asta jí byla stále po boku a Astě zase Niko. „ Mám nápad!“ prohlásil najednou Alfred a všechny oči se upřely na něj. „ Vy tři zůstanete v osadě a my s Talvi doletíme pro snídani!“ nadšeně prozradil svůj nápad a nikdo neměl nic proti. Vzlétly okamžitě a do nozder jim vlétla vůně svobody.  Pod křídly jim prolétával teplý vzduch. Přivřeli oči, přidali na rychlosti. Letěti vedle sebe jako dvě nekontrolovatelné střely. Takhle rychle párkrát obletěli osadu a pomalejším tempem se vydali na lov. Nad nedalekým lesem se zastavili. „ Tady se rozdělíme. Já poletím támhle a ty budeš tu ano?“ ukazoval na les. „ Souhlasím. Slib mi že na sebe budeš opatrný!“ dodala starostlivě Talvikky. „ Budu ale ty taky ano?“ odpověděl a usmál se na ni. „ Až něco ulovíš dej znamení a sejdeme se tu“ řekl a odletěl.

Snad věčnost už prolétávala nad lesem, ale ani jediné zvíře neviděla. Zrakem pročesávala les a stále nic neviděla. Když v tom něco upoutalo její pozornost. Zaletěla zpátky a snesla se na zem. Stála na místě, kde předtím viděli Eliase.  Jenže on tam nebyl! Rozhlížela se po houštinách kolem, jestli by se tam nemohl někde schovávat, ale nic neviděla. Měla chuť zavolat Alfreda, protože s ním by se cítila bezpečněji. Ale co kdyby tu někde Elias byl a ublížil mu? Nepřežila by to. Najednou ztuhla. Krve by se v ní v ten okamžik nedořezal. Prudce se otočila a padla do spárů Eliasovi. „ Já věděl, že si to rozmyslíš“ řekl jí, ale ona sebou jen mrskala a snažila se dostat pryč. „Alfi!“ zařvala z plných plic. „ Tak tohle si neměla dělat!“ odpověděl ji rozzuřeně Elias. „ Nechtěl jsem to udělat, ale nedáváš mi jinou možnost!“ zavrčel a podíval se na ni úplně bílýma očima. Zhypnotizoval ji! „ Tohle ji vyřídíš, a pokud ne tak zemřeš“ dopověděl při dokončování kouzla. Když kouzlo plně dokončil, pustil ji a utekl.

„
Tady jsi Talvi!“ zakřičel Alfred, když už ji konečně uviděl. Snesl se k ní. „ Jsi v pořádku?“ zeptal se a chtěl ji pohladit, ale v tom okamžiku ona ucukla. „ Musím vyřídit zprávu!“ odpověděla a vystřelila do nebes. „ Co? Jakou zprávu? Talvi?“ křičel za ni nechápavě Alfred. Vzlétl a následoval ji. Vlětěla do osady jako nekontrolovatelná střela. Přistála a šla rovně směrem k Eiře. Asta s Nikem se jí ptali kde je Alfred a jejich snídaně, ale ona je ignorovala. Sedla si zpříma před Eiru. Jakmile se jí Eira podívala do očí, rozšířili se jí zorničky. „ Tato zpráva je pro tebe, Eiro“ začala Talvikky. V tu chvíli tam už byl Alfred a jako ostatní na ni nevěřícně zíral. „ Nevím, co jsem udělal ani co se stalo. Nepamatuji si ani členy své rodiny.  Jediné co vím, je to že jsem tě miloval, miluji a vždy milovat budu. Potřebuji tě vidět, abych si na všechno vzpomněl. Prosím dej mi šanci se s tebou setkat. Třeba se tím všechno vysvětlí. Miluju tě, krásko. Navždy tvůj Elias.“ Dokončila Talvikky a omdlela.

„Co se to sakra děje?“ vychrlila ze sebe Talvikky když se probrala Alfredovi v náručí. „Jak jsem se dostala sem? Vždyť naposledy jsem mluvila s Eliasem!“ řekla a při tom jménu se oklepala. Alfred zavrčel. „ Očaroval tě. Poslal po tobě zprávu Eiře“ vydechl a kývl jejím směrem. Choulila se v klubíčku a Asta s Nikem ji utěšovali. „ Ještě jednou udělá něco takového a bude litovat toho, že se narodil!“ vrčel pořád Alfred a Talvikky cítila, jak mu tuhnou svaly v těle. „ Jsem v pořádku! Opovaž se s ním porvat! Nechci, aby tě zabil! Nevím, co bych bez tebe dělala.“ Vzlykla Talvikky a Alfred ji obejmul. „ Ani nevíš, jaký já měl strach, že už se neprobereš“ řekl a měl slzu v očích. Talvikky mu ji setřela a šeptla:„ mám nápad“.

Když Eira konečně po třech dlouhých dnech bez spánku usnula, mohli uskutečnit jejich plán. Vzlétli a doletěli před les, kde Eliase naposledy viděla Talvikky. Niko s Alfredem vzlétli nad les. Asta vykouzlila kolem ní a Talvikky  ochraný štít, takže pokud by je napadl, neměl šanci. Pročesávali les krůček po krůčku s úmyslem vyhnat ho odtud. Asta a Talvikky ze země, Niko s Alfredem ze vzduchu. Nic však neviděli. To místo kam spadl, prošli snad stokrát, ale žádné známky toho, že by tam byl. „ Pokud ovládá černou magii, umí se i teleportovat! Dávejte pozor!“ křičela Talvikky. „Pst! Tam se něco pohnulo!“ šeptla Asta a mávla na kluky, aby slétli dolů. Talvikky mezitím prohledávala křoví, ze kterého prý zvuk vycházel. „ Hele tady“ ukázal Niko, a vzal to do drápů. Byla to černá, lesklá šupina. „ Elias“ zavrčel Alfred. Najednou se ta šupina rozpustila v prach a kolem z něj se linulo světlo. Všichni v tu chvíli slyšeli jen jeho hlas! „ Já se vrátím!“ pravil.