3 díl: Duše zemřelého 

Slzy se jí řinuly z očí.  Pomalu už nemohla ani dýchat. Přes slzy už neviděla před sebe. „ Dost!“ křikla z poledního dechu a znovu se začala hlasitě smát. Alfred ji lechtal už dobrých pět minut a ona už to prostě nevydržela. Její smích byl slyšet přes celou osadu. Talvikky ležela pod vysokým dubem a drápy si opatrně otírala oči. Alfréd ji neúnavně lechtal na břiše a ostatní jen přihlíželi od svých doupat. Jaké to bezstarostné odpoledne. Takové už dlouho nezažili. Po vyhraném souboji s temným černým drakem je ještě několikrát napadli skřeti, takže všichni byli docela vyčerpaní a potřebovali nabrat síly. Talvikky sebou pořád mrskala v zápalu boje s Alfredovými drápy, které jí tančili po břiše a tím jí způsobovali utrpení, které projevovala hlasitým smíchem. Svíjela se v jeho lechtající náruči a hlasitě výskala. Niko, Asta i Eira se na ně pobaveně dívali, jako kdyby pro ně ti dva hráli divadlo. „ Dost!“ pištěla Talvikky mezi záchvaty smíchu. „ Dobře jak si přeješ, princezno“ svolil nakonec Alfred a sedl si vedle vysmáté Talvikky. Ta si pomalu sedala a mnula si oči. „ Tak tohle ti nedaruju, ty vtipálku“ vyprskla smíchy a šťouchla do něj. „Holka jestli se budeš pořád tahle smát tak přežiješ i svoje děti!“ odpověděl diplomaticky Alfred a musel se své odpovědi smát. Talvikky po něm hodila nenávistný pohled, který se hned proměnil v zamilovaný. Měla ho vážně moc ráda, ať už jí prováděl cokoliv. Prohlížela si ho očima plnýma lásky a v duchu si říkala, že nic lepšího než Alfi ji potkat nemohlo.

„ Těď ji Eira na chvíli zabaví“ špitl Niko, když Eira s Astou odlétaly. „ To je dobře, musíme to naplánovat, nesmí v tom být ani chybička“ odpověděla pohotově Talvikky a pohodlně se usadila vedle Alfreda. Ten se jen usmál a křídlem ji obejmul. „ Asta má příští měsíc vylíhnutiny“ začala Talvikky. „ Je sice brzy na plánování, ale musí to být perfektní!“ dodal Alfred. Niko přikývl se slovy: „ Eira nám přece nastínila Astiny představy tak co ji vyhovit?“ . „ Dobře tak to uděláme takhle!“ vložila se do hovoru Talvikky a začala kamarádům vyprávět co ji napadlo. Ti dva jen souhlasně přikyvovali. Vypadalo to, jako by její slova přímo hltali. „Souhlas?“ vykřikla nakonec radostně a Alfred s Nikem jen kývli. „ Tak domluveno, bude to sranda! A teď mě omluvte pánové,  jdu si schrupnout!“ vyplázla na ně jazyk, mrkla a zmizela ve svém doupěti.

Večer byl příjemně teplý. V Keskajalu vládlo léto. Bylo cítit každým douškem vzduchu. Pětice seděla kolem velikého táboráku, který zařídil Alfred a kontrolovala ho Talvikky. Seděli do kroužku, povídali si, hráli hry a smáli se. Bezstarostné chvíle. „ Kéž by dnešek trval navěky“ vzdychla Eira, která z hlavy pořád nedostala myšlenku na Eliase. „ Neboj! Máš tu mě. Máš tu nás! A s námi ti bude dobře! Uvidíš!“ usmála se na ni Asta a objala ji. Eira ji za každičké slovo podpory byla nesmírně vděčná, protože nebýt Asty asi by se utrápila vlastními myšlenkami. „ Smím prosit?“ zeptal se opatrně Alfred a Talvikky  jen s úsměvem kývla. Vzlétli nad oheň. Taneční kreace, které předváděli, byli neskutečně dokonalé. Jejich stíny od slunce při západu, tančili s nimi, stejně zamilovaně jako oni. Chvílemi splývali v jeden, chvílemi tvořili obrazce. Bylo to dokonalé. „ Pojď si taky zatančit prosím“ škemral Niko u Asty. Ta se otočila a Eiru, která jí podpořila pohledem a vzlétli s Nikem na oblohu k Alfredovi a Talvikky. Eira se natáhla vedle ohně a sledovala obě dvojice na obloze. Záviděla Talvikky i Astě, že našly tak skvělé společníky, ale přála jim to z celého jejího dračího srdce. Zase se jí do hlavy vloudila myšlenka a jejího milého. Eliase! Oklepala se a dál se kochala pohyby těch čtyř v zapadajícím slunci. Najednou se všichni čtyři zastavili a jako jeden kývli na Eiru ať vzlétne k nim. Ta se zasmála a hbitým pohybem vzlétla nad plápolající oheň. Teď tančili všichni do kruhu. Vypadalo to dokonale. Proplétali se a jejich protáhlé stíny je napodobovaly. Kouzelný konec dne. Magický, když máš věrné přátele.

Ráno se všichni probouzeli až dlouho po východu slunce. Včerejší noc si užili, jak nejlépe mohli tak nebylo proč pospíchat se vstáváním. Akorát Asta pořád ještě nevstala. Většinou vstávala první za každých okolností, ale dnes byla poslední, kdo se ještě neukázal. „ Doufám, že je v pořádku“ prohodil starostlivě Niko. „ Určitě ano. Včera jste tancovali dost dlouho tak si jen potřebovala odpočinout!“ utěšila ho Eira, která seděla na větvi dubu.  Najednou se ozval nějaký šramot a Asta se vymotala z doupěte. Vypadala, jako kdyby měsíc nespala. Oči měla zarudlé a na čele se jí leskly krůpjeje potu. „ Asti, jsi v pořádku?“ zeptal se opatrně Niko a vyšel ji naproti. Chtěl ji podepřít svou silnou paží, ale ona ho odstrčila. „ Asti?“ vzlykl zmatený Niko. „Nedotýkej se mě!“ odpověděla nepříjemně hlubokým hlasem. Ale ten hlas nepatřil Astě, kterou všichni znali od mláděte. Pomalými nejistými kroky se Asta, nebo spíše její tělo s hlasem někoho jiného, blížila k Alfredovi. Natahovala k němu paži s ostrými drápy. „Asto co to děláš?“ vyhrkl Alfred. Popadla jeho štíhlý krk a drápy se mu zaryla do šupin. „Asto!“ zaječela Talvikky a chtěla ji od Alfreda odtáhnout. V tom okamžiku ale Asta omdlela a její tělo se svalilo na měkkou trávu pod dubem.

„Žije!“ vydechla Eira, když zpozorovala, že Asta začala otevírat oči. Pomalu je otevřela a viděla Eiřin ustaraný obličej. „ Co se mi stalo? To jsem tu včera usnula?“ zeptala se svým okouzlujícím hlasem a všem se ulevilo. Těď už to byla Asta, kterou znali. „ Asti!“ vykřikl Niko, obejmul ji a pomohl jí na nohy. Nechápavě se na něho zadívala, ale pak se usmála. Alfred s Talvikky seděli pořád pod dubem. Talvikky ho neustále chlácholila, protože se pořád nedostal z šoku, že na něj mírumilovná Asta zaútočila. „Proč?!“ zavrčel na ni, když s Eirou a Nikem v závěsu přicházeli pod dub. „ Alfi! Uklidni se. Byl to omyl“ šeptala mu do ucha Talvikky a položila mu hlavu na rameno. „Co? Co byl omyl? Co se tu stalo?“ zeptala se zmatená Asta a dívala se z jednoho na druhého, jako kdyby chtěla z jejich tváří vyčíst odpověď. „ Posaď se prosím, tohle neustojíš“ řekla mateřsky Eira a posadila se. Niko si sedl vedle Asty a naslouchal Eiře, která opatrně vyprávěla dnešní ranní zápletku. Asta jen seděla, oči upřené do neznáma a tlama dokořán. Zezačátku Eiře nechtěla vůbec věřit, ale přece Eira ji nikdy nelhala tak proč by jí nevěřila. Když Eira domluvila a podívala se na Astu, lekla se, že zkameněla. Vůbec nebyl vidět ani slyšet její dech a nehýbala se. Najednou k ní pomalu otočila hlavu. Eira si všimla, že má vlhké oči. „ Co se to se mnou děje? Tohle přece nejsem já. Jako kdyby se někdo zmocnil mého těla!“ odpověděla jí na její zmatený pohled Asta roztřeseným hlasem.  

Bylo vidět, že Asta se pomalu uklidňovala, ikdyž pořád měla nepřítomný pohled. „Co když ti ublížím?“ řekla do ticha vzlykavým hlasem. Alfred se už po Talvikkyně snažení uklidnil. Podíval se jí upřímně do očí a pokusil se o úsměv. „Asto, já věřím, že ty mi neublížíš ani kdyby kdokoliv sebevíc chtěl!“ pověděl rozvážně. Asta si otřela oči a podívala se na něj. Až moc dobře si uvědomovala, co se děje. Kdysi jí o tom říkával její otec. Duše zemřelého tvora se může zmocnit tvora, který ho zprovodil ze života. Ale Asta nikoho nezabila. Nebo snad ano?

„Nech ji!“ křikla na něj Eira. „Musí se to urovnat v hlavě sama. Až si bude chtít povídat, tak sama příjde!“ řekla a pousmála se. Niko se zastavil a pohlédl na ni. Takhle zdrceného ho ještě neviděla. „ Věř mi. Znám ji líp než sebe!“ dodala, povzbuzujíc ho očima. Pokusil se o úsměv, ale v jeho zdrceném výrazu obličeje vypadal spíše jako ošklivý škleb. Naposledy se podívala na něj a na Astu sedící pod dubem a vydala se k doupěti. Cestou ji pohled zabloudil k soše, kterou vytvořil Niko svou vůlí. „Kde jsou ty časy, kdy jsme byli šťastní?“ vzdechla se slzami v očích.

Dívala se upřeně na kmen stromu. Na jednu stranu měla chuť do jeho kůry zarýt své ostré drápy a na druhou se chtěla vyplakat. Spojit tyto dvě věci se jí ale nedařilo. Vztek se v ní kupil, ale slzy jako by došly. Jako by všechny vyschly.  Dívala se na rýpance ve kmeni. Pamatuje si, jak tady s ostatními trénovali. Jak krásné a bezstarostné chvíle to byly. Roztáhla křídla a položila se do trávy. Už neměla sílu ani myslet, byla hrozně vyčerpaná, jako kdyby s někým bojovala. Ano, bojovala sama se sebou. Musela bojovat s duší, která se pere s její o její vlastní tělo. Pokud tento boj prohraje, je konec! Konec krásného života s Nikem. S Eirou. A Alfredem s Talvikky. Zavřela oči a pomořila se do vzpomínek. Vzpomínek plných radosti, štěstí a smíchu. „Asto, nebojuj. Nemá to cenu. Proti mně nemáš šanci!“ zaslechla najednou ve svých myšlenkách. Posadila se tak prudce až se jí zamohala hlava. Postřehla jen, že Niko zpozorněl a upřel na ni starostlivý pohled. Mávla jeho směrem, že je v pořádku a opřela se o dub. „ Nezvládneš to! Ani se nesnaž! Předtím si mě možná porazila, ale teď jsi na mě sama! A jsem silnější než kdy jindy!“ opakoval hlas v její hlavě. Byl nepříjemně hluboký a v její hlavě přímo duněl. Chytila se za hlavu, protože měla pocit, že se jí každou chvíli rozletí na tisíce malých kousíčků. „ Já ale nechci umřít!“ křikla do ticha. Od doupat se na ni upírali čtyři zvědavé, ale soucitné pohledy. Všichni věděli, že ji nemohou nějak pomoct. Tohle je boj Asty. Oni mohou jen bezradně přihlížet. „ Oni ti nepomohou, jsou ti na nic. Nemáš šanci, tak se poddej!“ zaburácel znovu hlas. Zněl tak jistě až se Astě podlomila kolena. „Kdo jsi? Co po mě chceš? Já nic špatného neudělala!“ vzlykala Asta. „ Zabila jsi mě!“  zaburácelo Astě v hlavě.  

Když otevřela oči, měla nad sebou čtyři páry ustaraných očí. Chtěla se pomalu zvednout, ale bolest hlavy jí to nedovolila. Svalila se znovu do trávy a nechala Nika, aby jí vzal hlavu do svých dračích drápů a hladil ji. Jen těžce oddychovala. Byla hrozně unavená, jako kdyby při každém mluvení s hlasem v její hlavě vydala všechnu energii. Niko věrně seděl vedle ní a chlácholivě na ni mluvil jazykem jejich předků. Kieliština byl jazyk, kterým kdysi mluvila všechna stvoření v Keskajalu. Už jen velmi staří jedinci si ho pamatovali. Niko se to naučil od svého pradědečka, když byl ještě mládě. Asta si pamatovala, jak jí vyprávěl zážitky, které u pradědečka získal. Vždycky seděla a napjatě poslouchala a Niko se předváděl jak nejvíc to uměl. Uměl nádherně vyprávět. Při každém jeho slovu se dostala do děje příběhu a prožívala ho s ním. Vždycky jí to uklidnilo. Nikdy nevěděla, jestli to dělají ty příběhy ale teď už to ví. Není to příběhy, je to Nikem!

„Asto, pojď, něco ti ukážu!“  zaduněl hlas v její hlavě a ona ani nestihla odpovědět a otevřít oči. Prudce se zvedla z Nikova objetí a hlava se já začala točit jako ve vodním víru. Najednou se ocitla někde… JINDE! Tam to neznala a přitom znala. Stála na hradbách nějakého hradu. Když se podívala dolů na nádvoří uviděla, panebože, Talvikky, Alfreda a Nika jak bojují proti těm černým drakům! Mám vidinu, napadlo Astu. Jsem v těle té duše, která se mnou bojuje o moje vlastní tělo. Ale kdo to je? Najednou se rozběhne a roztáhne křídla! S křupnutím skočí Talvikky na krk a Nika s Alfredem chytne do svých silných černých paží! „Pusť nás!“ vzlyká Talvikky s přišlápnutým krkem, sotva dýchá. „Kdo jsi? A co jsme ti udělali?“ vrápal na mě Alfred a mrskal sebou v mém železném sevření. „Mé jméno je Leif, Leif Siivekäs  Hallitsija“ zaburácela hromovým hlasem a začala se smát. Najednou se proti ní objevili dva další draci. „Já a Eira!“ chtěla vykřiknout, ale jiné tělo to nedovolilo. Byla jako divák na nějakém představení, které ovšem sledovala z hercova těla. „A hele, poslední uprchlé holubičky. Vás nebude problém chytit“ posmívala se hrubým, nepříjemným hlasem a pevněji sevřela krky všech tří. Najednou se Asta a Eira na druhé straně od Leifa chytili a pokoušely se o kouzlo propojení. „ Jasně! Mám to! Niko mě stále ještě drží! Když použiju kouzlo propojení přes nás oba tak zničíme i Leifovu duši sídlící v mém těle!“ Asta se v Leifově těle začala soustředit. „Ne, Asto prosím ne! Vždyť mě ničíš!“  burácel jí v hlavě Leifův hlas. „Já vím, už podruhé! Tak näkemiin“ pousmála se Asta a pak už jen viděla bílé světlo, které ji pohltilo.

Když se vzbudila, cítila jak je všechno zase při starém. Niko ji pořád hladil na hlavě a když se na něj podívala svýma černýma očima a pousmál se. Poslední okamžiky prožíval s ní. Věděl všechno. Když se posadila, ostatní se kolem nich shlukli a čekali od Asty vysvětlení. Ta se jen s úsměvem opřela o Nika a začala povídat úplně od začátku. První slyšení hlasu, vyhrožování smrtí, vidina Leifa a nakonec näkemiin!  „Näkemiin“ vydechla Eira. „ Co to vlastně znamená v kielštině?“ zvědavě se zeptala Talvikky. „ SBOHEM“ odpověděli jí Niko s Astou současně a všichni se rozesmáli. „ Jo a mimochodem, všechno nejlepší Asto!“ usmál se Alfred a zatáhl za provaz, který visel z dubu a nasypal na Astu všechny možné konfety! Ta se začala smát a společně s ostatními začali slavit její vylíhnutiny!