Osada Lohikäärme

,, Oheň, já cítím oheň!“ zakřičel Alfred a zamával křídly tak rychle, že zmizel ostatním z očí. Ti rychle spěchali za ním zjistit co se děje. Přelétli kopec a zjistili to. Jejich osada byla v okupaci skřetů! S těmi měli spory už pár set let. Skřetům vadilo, že se usadili kousek od jejich území draci, kteří, nejsou zkušení, a proto se jim nic nevede a všechno kazí. Jejich názor. Učitelé všech pěti dračích učňů byli ale proti. Vždycky jim s boji proti těm otravným skřetům pomáhali, ale teď nikde nikdo.
,,Nejspíš nás učitelé nechají, aby jsme si ty  pidižvíky dali k obědu!“ zasmál se škodolibě Niko a už už se chtěl sletět přímo dolů s rozevřenou tlamou ale Asta ho chytla za ocas.
,,Au“ zakňoural poníženě. ,, Proč ne??“zeptal se ublíženě, jako dítě kterému zakážete sladkost.
,, Co když přesně na tohle čekají?“ vložila se do ,,skorohádky“  Eira, která ty dva už chvíli pozorovala. ,
, A jako na co? Na to že tam přiletím? Pche! Tak tohle by nikdo nečekal! …“ ,začal Niko naivně. 
,, Dost toho hašteření!“, vložil se mezi ně Alfréd s Talvikky kteří byli z pětice mladých draků podle učitelů nejrozumnější. Dohodli si plán a na to že jim hořeli doupata tak se celkem v klidu pustili do akce. Talvikky začala hasit doupata, Eira ,,odfoukávala“ skřety mocným mácháním svých silných křídel, Alfred zapaloval všechny dřevěné katapulty, Asta se snažila pomocí ocasu skřety přímo ,,odpinkávat“ z území kolem osady a Niko použil kouzlo magnetického pole, což je kouzlo které k němu přitáhne všechny kovové předměty v nejbližší vzdálenosti. Takhle skřetům  zabavili všechny zbraně a ti poslední co nejdéle odolávali Astě a Eiře už odcházeli sami.  
,,Vyhráli jsme! “ zakřičeli všichni jednohlasně!
,, Tak a dost radování a zpátky do práce!“ zavelel Alfréd.

Talvikky doupata uhasila přímo bravurně, ale opravit je bude horší. Když chtěl Alfred začít ručně a pracně hrabat další vchod do svahu Asta ho jemně odstrčila a začala kouzlit.
„ Tohle jsem se naučila nedávno, ale doufám, že to dokážu.“ řekla Asta opatrně a začala soustředit mysl. Najednou se ve svahu začal tvořit otvor a v něm dlouhá chodba a všelijaké další chodbičky a místnosti.
,, To je úžasné“ rozplýval se Alfred, když Asta dokončila své první dílo.
,, A to není všechno“ pokračovala Asta a s radostí všem předváděla, co se naučila. Když dokončila poslední noru padla na zem vyčerpáním. Těžce oddychovala. Hodně ji to unavilo.  Alfred ji vzal do náruče a odnesl před její doupě. Talvikky se na ně dívlala zvláštním pohledem. V nitru to všechno vřelo, ale zároveň se rozplývala. Tento pocit neznala. 

Oklepala se a odešla do stínu vysokého dubu, jehož špička byla ohořelá od okupace skřetů.  Přemýšlela nad tím pocitem.  Byl zvláštní, zahřál u srdce ale zároveň  vyvolal pocit závisti. Ale kdy ho pocítila? Když Alfred vzal Astu do náruče! Chtěla být místo ní! Teď jí to došlo! Láska! Ona je do něj zamilovaná! To je to poslední co potřebovala ! Zamilovat se do nejlepšího kamaráda! Zakryla si křídly obličej. Takhle ji Alfred nesmí vidět. Je zmatená. Už se trošku uklidnila a chtěla odkryt křídly svou ušlechtilou hlavu, ale když je rozevřela viděla Alfredův ustaraný výraz.
,,Talvi, děje se něco?“ zeptal se opatrně. Talvi, on mi říká Talvi, on jenom on a nikdo jiný, problesklo jí hlavou a vzápětí propadla zmatku a strachu. Co když řekne něco špatně, a nebo ho urazí a tím ho navždy ztratí?! Prudce se zvedla.
„ Promiň, musím jít!“ řekla zmateně a zbaběle utekla do doupěte.
„ Talvi, děje se něco?“ vykřikl ještě ale to už se Talvikky schovala.  Alfred si sedl a sklopil hlavu. Nechápal ji. Vždycky vyhledávala chvíle, kdy byli sami a mohli se smát a povídat si, ale dnes se chovala divně.
„ Něco jsem udělal špatně?“ ptal se sám sebe. Těžce vzdychl a vydal se couravým krokem ke svému doupěti. Eira , Asta i Niko leželi před doupaty, odpočívali a vyhřívali se.  Svalil se před svým doupětem a zamilovaným pohledem se díval směrem k Talvikkyně obydlí.

Po chvíli Talvikky vylezla před noru. Podívala se na Alfreda a Alfred na ni. Pohledy se střetly. Netrvalo to dlouho, ale oba věděli, že tenhle pohled pařil dvojici, která je zamilovaná. Ani jeden to na sobě nedali znát že věděli vzájemné sympatie. Talvikky se přidala k ostatním, lehla si před noru a vyhřívala se.

Odpoledne volně plynulo a nastal večer. Draci se rozloučili a zalezli do doupat, aby se poddaly klidnému a hlubokému spánku. Tedy ne všichni. Alfred vyletěl na silnou větev dubu a pozoroval měsíc. Byl úplněk. Romantická chvíle. Talvikky ho chvíli pozorovala a pak vyletěla za ním a mlčky si sedla vedle něho jak nejblíže to šlo.
„Omlouvám se za dnešek, nevím, co to se mnou bylo“ omlouvala se Talvikky .
„ Odpustíš mi Alfi?“ podívala se na něj prosivím pohledem.
„ Tobě nejde neodpustit“ řekl s nejhezčím úsměvem jaký uměl. Šprýmovně do ní šťouchl křídlem a Talvikky dělala, že padá, přitom se ale zachytila ocasem,  houpala se na něm a smála se. Alfred neodolal a smál se taky. Tohle se mu na ní líbilo. Umí udělat ze všeho legraci. Po chvíli se vyhoupla zpátky k němu.
„ Už půjdu do pelechu, dobrou Alfi“ popřála mu. „ Dobrou noc Talvi, krásně se vyspi“ odpověděl jí a letmo ji pohladil křídlem. Usmála se, slétla dolů a zalezla do doupěte.  Alfréd se podíval na měsíc. „ Přece jen mě má ráda“ zasmál se pro sebe, slétl, zalezl do doupěte a usnul pohlcen nádherným snem.

(Autorka obrázku Péťa)

Ráno se všichni probrali ve skvělé náladě. Vydali se na ranní rozcvičku. Oblétli svou osadu a potom lesík, který k osadě patří. Všichni si užívali vítr v křídlech. Bylo nádherné ráno. Slunce právě vycházelo nad hory. Po takhle krásném začátku dne měli všichni dobrou náladu .

Slétly do své osady. Byla pečlivě udržovaná a uklizená, až na jeden koutek. Tam se povalovala hromada mečů a zbraní, které předešlý den sebral Niko skřetům svým kouzlem.
„ S tím by se mělo něco udělat!“ začala Eira a všichni se přidali se souhlasem, že to musí zmizet.
„ Niko, ty přece umíš to kouzlo na vytvoření dračího meče“ začala Asta „Tak to zkus!“ pobídla ho.
„ Tak fajn, dokážu to!“ ,odpověděl Niko. Začal se soustředit na tu hromadu. Pomalu ale jistě se začala přetvařovat do tvaru meče. Najednou se vše rozletělo! Niko spadl na zem.  Asta k němu přiběhla.
„ Niko, co se stalo?“ ptala se ho Asta starostlivě.
„ Já, já nevím!“ zalhal Niko. Všichni se na něj soucitně dívali. Věřili mu! Najednou se Niko prudce zvedl!
„To jsi byla ty!“ ukázal rozzuřeně na Astu! „Ty jako země dokážeš ovládat mysl! Ovládla jsi moji! Proto jsem to nezvládl!“ zakřičel na ni!
„ Já? Vždyť  víš, že tobě bych nikdy nic takového neudělala! Ani kdybych na tebe byla sebevíc naštvaná!“ vzlykala Asta. Ostatní to pozorovali s otevřenými tlamami, ale věděli, že Asta mluví pravdu!
„ Niko! Přestaň to svádět na Astu! Přiznej si chybu! Každý děláme chyby a zbabělec je nepřizná! Opravdový hrdina své chyby zná a snaží se je opravit! A ne svést na někoho jiného!“ hájil Astu Alfréd.
„ Niko uklidni se! Přece víš, že naše osada má určitá pravidla! Nikdo nikomu nesmí dělat naschvály! Už to pár set let dodržujeme tak proč bysme to porušili právě teď? A proč zrovna Asta?“ pokračovala naštvaně Talvikky. Měla na něj zlost! Takhle svádět vinu na někoho jiného!
„ Přesně tak! Niko, vzpamatuj se! Pokud si myslíš, že ti na tu tvoji lež skočíme, tak jsi na omylu!“ obhajovala Astu i Eira.
„Fajn! Když mi nevěříte, tak já tu nemusím ani bejt!“ odekl naštvaně Niko a odletěl! Asta, Eira, Alfred i Talvikky se na sebe tázavě podívali. Nepochopili, proč se sebral a zbaběle od věci utekl. Vždyť všichni měli pravdu! Přestali ho řešit. Však on se vrátí! Asta se natáhla před doupě a vyhřívala se. Eira si lehla k ní a povídaly si. Talvikky vylétla na větev dubu a Alfred ji následoval. Také si začali povídat. Prostě pohodový den. Všichni si ho užívali, i když mysleli na Nika.

Čas plynul jako voda. Uběhl týden od Nikova odchodu. Všichni na něj mysleli, ale nikdo pořád nezjistil, kam odletěl. Prohledali celé okolí! Ale Niko nikde! Otázka „Kde se ukrývá?“ vrtá všem hlavou! 

Draci se opět vyhřívali na slunci. Odpoledne nebylo ničím nějak zvláštní, takže se věnovali své obvyklé činnosti. Všichni podřimovali, takže si okolí moc nevšímali. Krásné ticho protrhl Alfrédův řev!  
„ Vstávat! Všichni! Okamžitě! Skřeti nám zapálili polovinu osady!“ křičel z plna hrdla! Všichni vylétly! Hořela už skoro celá osada! Když byli všichni ve vzduchu vykřikl Alfred:
„ Zkusíme stejnou obranu jako minule! Snad to bez Nika půjde!" Tak začali bránit osadu stejným stylem jako minule.  Dařilo se vše až do chvíle, kdy byl čas na sebrání zbraní. Nikdo kouzlo magnetického pole, kromě Nika neuměl. V tomhle bodě se to zvrtlo! Všichni začínali být unavení. Talvikky docházely síly! Uhasila co se dalo! Ale už nemohla. Omdlela a spadla do popela. Zaregistroval to Alfred. Přestal zapalovat vše co se dalo a letěl jí na pomoc! Když v tom mu něco přilétlo kolem krku. Smyčka z provazu! Skřeti ho chytili! Provaz ho stáhl na zem! Spadl do popela kousek od Talvikky. Ta už byla svázaná a pořád v bezvědomí. Alfred se jim vzpíral a snažil se dostat z jejich spárů, aby mohl pomoci Talvikky! Nešlo to! Něčím ho přetáhli po hlavě! Jediné, co si před tím úderem pamatuje, je to, že všichni leželi svázaní v popelu .

Probudil se z bezvědomí až po pár hodinách. Motala se mu hlava. Pořád byl svázaný! Nemohl se ani hnout. Zkusil slehnout oheň po provazech, ale z jeho hrdla vyšlo jen chroptění! Zkoušel to znovu a znovu! Nešlo to! Ostatní se pomalu probouzeli.
„ Zkuste použít své schopnosti! Moje nefungují! Jako kdybych nic neuměl!“ řekl Alfred potichu. Ostatní zmateně zkoušeli! Ale nic! Nedělo se vůbec nic! To všechno zapomněli? Nebo co?
„Jestli se nestane zázrak, tak jsme v něčem!“ řekla smutně Eira. 

„Vrátím se a všem se jim omluvím!“ broukal si pro sebe Niko když se vracel k osadě Lohikäärme. Přelétl známí kopec. To, co viděl ho zaskočilo! Všechno v popelu! A kamarádi nikde! Zpanikařil.
„ Asto! Eiro! Talvikky! Alfrede! Kde jste kdo! Neschovávejte se! To není legrace!“ volal Niko zmateně. Nikdo se neozýval. Polapil ho strach! Co se jim mohlo stát? V hlavě se mu honilo mnoho nápadů a strašných představ co se jim mohlo stát! Prohledal vše co z osady zbylo . Nikoho nenašel! Bál se o všechny! Litoval věci, kterou udělal. Neměl odlétat. Najednou mu probleskla hlavou otázka. Proč je tu všude popel? „Skřeti!“ vykřikl, až se to rozlehlo po okolí! Vzletěl tak rychle, že se mohutný dub otřásl.
„Musím je zachránit!“ mrmlal si zlostně pro sebe. Ještě sice nevěděl, jak to udělá, ale kuráže měl na rozdávání.

Přistál kousek od skřetí osady. Potichu se připlížil a nahlédl dovnitř. Viděl jen zmožené bojovníky, kteří odpočívali ve stínu vysokých stromů. U obrané zdi byly vysoké keře. Zalezl do nich a nenápadně se jimi prodíral a prohledával okolí. Najednou uviděl veliký přístřešek. Nikdo ho nehlídal. Vklouz do nej jako myška.
„Tady jste! Já vás všude hledal!“ jásal Niko nad objevením svých kamarádů! „ Chci se vám moc omluvit. Hlavně tobě Asto! Bylo to ode mě hnusný!“ omlouval se Niko a díval se na všechny prosivým pohledem.
„ Tobě je dávno odpuštěno Niko“ šeptla Asta.
„ A my ti také odpouštíme!“ dodala Eira a Talvikky s Alfredem kývli.
„ Děkuju vám parto! Ale proč jste se nevysvobodili?“ vztalo Nikovi hlavou.
„ Naše schopnosti zde nefungují! Podívej!“ začal Alfréd a chtěl plivat oheň ale místo toho zachroptěl.
„Nikomu z nás to nejde!“ řekla smutně Asta.
„ Zkus to ty Niko! Zkus použít ,,Moc myšleného meče“!“ pobídla ho Eira. Moc myšleného meče je kouzlo které ovládá kov. Tím kouzlem přeřeže cokoliv co zachce!
„ Dobře, zkusím to!“ odpověděl jim Niko a začal se soustředit. V tu ránu ze všech spadly provazy!
„Niko! Ty jsi to dokázal!“ zaradovala se Asta.
„ To je jen maličkost. A teď pojďte za mnou! Musíme projít křovím podél zdi! Ale úplně neslyšně, jinak nás svážou všechny!“ povídal Niko z úsměvem. Všichni se plížili křovím, vepředu Alfréd a vzadu Niko. Alfréd, Talvikky, Asta i Eira už byli venku. Chyběl Niko. Proklouzl bránou a v tom se ozval řev! Skřeti se k nim hnali se zbraněmi! Celá pětice rychle vzlétla! „ Alfrede! Zkus už použít schopnosti! Třeba to už půjde!“ zakřičel Niko povzbudivě! Alfred se nadechl a z hrdla mu sršely plameny! Skřeti ustupovali! Věděli, že proti celé pětici nemají šanci! Zbaběle utekli a zavřeli bránu.
„ A já si myslím, že nám teď chvíli dají pokoj!“ zasmála se Eira a ostatní se přidali.

Když si trošku odpočinuli po dobroudružném dni, přišel Niko s nápadem, že zkusí znovu kouzlo na vytvoření dračího meče. Všichni tedy souhlasili a shromáždili se u hromady zbraní. Niko začal. Najednou se ta hromada začala proměňovat.
„ Niko, tohle je nádhera!“ vydechl Alfred, když to viděl!
„No, původně to měl být meč, ale napadlo mě tohle a najednou se ta hromada v moji myšlenku proměnila!“ vyprávěl Niko. Před všemi se tyčila obrovská socha pěti draků. Každý jiného elementu.
„To jsme my! Naše parta!“ rozplývala se Eira.
„Niko, od teď je tohle ta nejcenější věc v téhle osadě!“ usmála se Asta.
„ Kdepak!“ opravil ji Niko. „ Naše přátelství, je přece cenější!“ dopověděl a začal se smát! A měl pravdu! Kdyby Niko nebyl kamarád, tak kdo ví, co by se stalo s ostatními?! Všem ta socha dodala energii. Eira začala odfoukávat popel, Asta vytvářela nová doupata, Talvikky zalévala půdu, aby tu co nejdříve vyrostla nová tráva. Když už osada vypadala jako dřív usadili se všichni ve stínu velkého dubu s ohořelou špičkou. Zase byla parta celá. A tak to bude i dále. Ale co když ne? 

Líbil se vám příběh? :) Pokud ano určitě si přečtěte i navazující příběhy :) Děkuji Péťa