Pomocník osudu

         Seděla jsem se svojí partou v parku na lavičce a skvěle jsme se bavili. Marek, Filip, Lukáš, Bětka, Lucka a já. Byli jsme rozjetí. Užívali jsme si krásného slunného letního dne. Kluci se před námi předváděli, jako kdyby nás viděli poprvé, a přitom se známe už 9 let. Hecovali se o to, kdo vyleze výš na strom vysoký minimálně 7 metrů. Křičely jsme na ně, ať toho nechají, že je to dětinské, jenže oni neposlechli. Marek, Filip i Lukáš začali šplhat do koruny. Hbitě se dostávali výš a výš. Ale to bylo riskantní. Celé týdny bylo veliké teplo a větve byly suché. Marek s Filipem byli skoro nahoře, když vtom se to stalo. Výkřik. Ostrý jako břitva. Tupá rána o zem. Kluci se ohlédli a já s Luckou a Bětkou jsme si zakrývaly oči a ječely jsme. Lukáš ležel na zemi s rukou nepřirozeně vykroucenou a snažil se nadechnout...

      „Nelezte tam!“ křičela Bětka na kluky.
      „ Kašlete na to, ublížíte si!“ přidala se Lucka.
      „ Domčo, tak řekni jim něco!“ pištěla Bětka a třásla se mnou. Než jsem si uvědomila, kde doopravdy jsem, už se kluci sápali na strom. Vždyť je to jako ta moje vidina co jsem právě měla. Anebo jako můj sen? Ne, vždyť jsem neusnula. Byla jsem pěkně zmatená. Tohle se mi stalo poprvé.
        „Vidina!“ křikla jsem směrem ke stromu a kluci se na mě tázavě podívali. Vzápětí se ale začali tak hlasitě smát, až mě to vytočilo. Prudce jsem se zvedla a rozběhla se ke stromu. Nebyli ještě tak vysoko, a tak jsem chmátla po Lukášově noze a snažila se ho stáhnout zpátky.
„Hej, já nechci prohrát!“ zavrčel na mě a vykopl nohou, aby se zbavil mých rukou, a přitom mě nešikovně kopl do hlavy. Ztratila jsem rovnováhu a tvrdě dopadla na zadek. Chytila jsem se za čelo, projela mnou prudká bolest. Pak mi ale došlo, proč jsem to udělala, a vyskočila jsem na nohy. Ale bylo pozdě. Už byli moc vysoko. Chytila jsem se kmene a začala šplhat za nimi.
           „ Nelez tam, Domi!“ slyšela jsem křičet holky, ale neposlechla je.
          „ Lukáši, tam ne!“ zaječela jsem, když se přitahoval na uschlou větev. Podíval se na mě, zašklebil se a bez ohledu na varování se přitáhl.
          „ Ne!“ vykřikla jsem, až se to rozléhalo po okolí. Kluci se otočili. Zavřela jsem oči. Křupnutí. Výkřik. Tvrdý náraz. Jekot! Otevřela jsem oči a málem jsem z toho pohledu spadla taky. Stalo se přesně to co v mojí vidině. Lukáš ležel na zemi ve stejné pozici a snažil se nadechnout. Bětka s Luckou se objaly a stále vyděšeně pištěly. Marek s Filipem lezli rychle dolů. Podívala jsem se pod sebe. Byly to nanejvýš dva metry nad zemí. Odrazila jsem se od kmene a tvrdě dopadla na nohy. Rozběhla jsem se k Lukášovi a lovila v kapse mobil.
        

               V následujících okamžicích to šlo strašně rychle. Přijela sanitka, Lukáše odvezli na pohotovost s vykloubeným ramenem a zlomenou rukou. Dech měl naštěstí jen vyražený a nadechnout se mu podařilo skoro hned. Lucku s Bětkou odvezli s ním, protože obě utrpěly psychický šok. Marek s Filipem doteď stáli na místě nehody. Filip se otočil mým směrem.
           „Co jsi to vlastně říkala, než jsme lezli nahoru?“ tázavě se na mě díval a šel ke mně. Marek se k němu přidal.
           „Vidina. Měla jsem vidinu. Stalo se přesně to, co jsem viděla,“ vydechla jsem a dívala se do země.
           „To přece není možný,“ řekl Marek. 

           „ Ty mi nevěříš? Copak jsem tobě nebo někomu z party někdy lhala?“ vyčetla jsem mu.
           „ Ale vždyť to není možný! Tohle není americký film o někom výjimečném! Tohle je realita a náš kamarád je v nemocnici! Tak si z toho nedělej legraci!“ mrzutě se do mě obul. V tu chvíli mi to bylo jedno. Sebrala jsem se a utíkala. Pryč. Daleko. Bůhví kam. Proč mi najednou nevěří? Proč se mi vysmívá? Já je varovala, to oni si ze mě dělali legraci. Běžela jsem, jak nejrychleji jsem uměla. Pomalu mi docházel dech. Udýchaně jsem doběhla na konec parku a svezla se na nejbližší lavičku. Zadívala jsem se k hlavní cestě.  Stála tam starší paní s kupou dětí kolem sebe. Asi je vedla zpátky do školky.

           
             Auto na kraji přechodu zastavilo. Brzdy starší rezavé dodávky zaskřípaly. Paní mávla na řidiče, aby mu poděkovala, a vydala se do cesty. Vprostřed se zastavila a rozpažila ruce. Byla velmi dobře vidět z obou konců silnice. Malí caparti se vydali přes cestu. Vyšli po dvojicích a drželi se za jejich malé ručičky. Vykračovali s úsměvem a dívali se roztržitě kolem sebe. Dvě děvčátka s copy si pozpěvovala. Přála bych si mít znovu jejich bezstarostný život. Pomalu už přešly všechny dvojice. Zbývaly poslední čtyři páry. Vycházely maličkými krůčky. Vtom se něco zvrtlo. Prudké skřípění brzd už nepatřilo dodávce, která stála u přechodu. Ale z druhé strany nic nejelo. Najednou jsem si toho všimla. Za dodávkou se prudce řítilo osobní auto. Řidič se snažil brzdit a stáčel volant. Marně. Dostal smyk. Náraz. Ohlušující rána. Dodávka se převrátila. Výkřik! Pronikavý a děsivý! Dodávka ležela v kaluži krve. Učitelka se zhroutila na silnici. Děti na chodníku ječely. Řidič za volantem nejevil známky života. Krev, řev, děti, život!

              Nádech. Výdech. Nádech. V uších jsem slyšela tlukot vlastního srdce. Rychle jsem se zorientovala a hledala místo nehody. Nic. Ani auto, ani převrácená dodávka, ani kaluž krve. Těžce jsem si oddechla. Pak jsem však něco zahlédla. Něco, co upoutalo moji pozornost. Veselé barvy a smích. Školka! Děti! Ne! Zbrkle jsem vstala. Učitelka se právě postavila na okraj silnice a kárala děti, aby se postavily do dvojic. Ne! Ne! Ne! Rozběhla jsem se! Nesmí se to stát! Stačilo jednou! Třeba to byla jen náhoda a tohle už se nestane. Skřípot brzd staré, rezavé dodávky. Sakra! Běžela jsem tak rychle, až se mi podlamovaly nohy. Cítila jsem únavu, ale na mém běhu závisely životy! Dětské životy!
          „Stát! Nechoďte tam! Zemřete!“ křičela jsem mezi nádechy na učitelku. Děti se na mě vyděšeně ohlédly.
          „Myslím to vážně! Zabije vás to auto, které se sem řítí!“ ječela jsem na učitelku hystericky. Asi jsem ji zmátla, protože se ohlédla a mávla na řidiče, ať jede dál. Jenže tomu se rozbil motor. Chcípl mu před přechodem.
          „Utečte odsud! Zachraňte se!“ panicky jsem máchala rukama směrem do středu parku. Učitelka už se nadechovala, aby mi něco řekla, ale najednou uslyšela to co já! Brzdy!
          „Pryč! Daleko od silnice!“ křičela na děti učitelka! Panicky se rozprchly a křičely! Náraz! Silnější než ve vidině. Rána. Křik! Dodávka se převrátila na bok a po nárazu putovala ještě tři metry po silnici! Osobnímu autu prasklo čelní sklo! Střepy se válely všude! Krev na řidičově obličeji mi vehnala slzy do očí! Vždyť já předpověděla jeho nehodu! Zaklepala jsem hlavou a začala shánět děti do hloučku a utěšovat je. Učitelka mezitím volala záchranku a policii.

          „Zachránila jsi nám život!“ vydechla učitelka, když sanitka odvážela těžce poraněného řidiče. Všimla jsem si, jak se jí třesou ruce. Ohlédla se po dětech. Ty vzrušeně štěbetaly a probíraly zážitky z posledních minut. Seděly v hloučcích na trávě a jejich panika byla pryč.
           „Nechci přemýšlet nad tím, co by se stalo, kdybys nás nevarovala,“ pokračovala.
          „Já jsem ráda, že se vám ani dětem nic nestalo.“ odpověděla jsem s uklidňujícím pocitem.
          „Jen mám jednu otázku. Jak jsi to věděla? Snad jsi to nenaplánovala?! Ale ty nevypadáš na to, že by sis ráda tropila legraci z bezmocných lidí. Ale jak?“ nevěřícně mě pozorovala chytrýma očima. Její otázka mě dost vyděsila. Hnala mi mráz po zádech. Já vlastně sama nevím, jestli je to pravda, anebo náhoda. Vlastně dvojitá náhoda!
          „Já…No, já…“ koktala jsem.  Jak jí to jen mám vysvětlit? Vždyť mi nevěřili ani kamarádi, kteří mě znají dlouhou dobu, tak jak by mi mohla věřit ona? Vždyť mě vidí poprvé v životě!
          „Asi mi nebudete věřit, ale měla jsem vidinu. Zkuste mě pochopit, stalo se mi to podruhé v tentýž den. Poprvé mě neposlechli a stalo se přesně to, co jsem viděla. Byla jsem vyděšená. Omlouvám se, pokud jsem nějak poplašila děti, anebo vypadala jako posedlá čerty. Opravdu jsem nevěděla jak se mám zachovat. Dnešní dvě vidiny byly moje první.“ vzdychla jsem.  Podívala se na mě zvláštním pohledem. Takovým tím maminkovským plným důvěry.
          „ Nejsi nikým posedlá a nikoho jsi nevyděsila. Jsi spíš výjimečná. Jako učitelka musím zvládat psychologii i mimiku těla, abych věděla, co od dětí očekávat. Na tobě bylo poznat, že mluvíš pravdu, i když jí sama moc nevěříš. Já ti věřím. Zachránila jsi život mě i dětem.“ pousmála se. Úsměv jsem jí opětovala. Najednou se za námi ozvaly kroky a udýchané hlasy.
          „Tak tady jsi! Zase nalháváš někomu, žes měla vidinu?“ vrčel udýchaně Marek.
          „Nech toho! Kdybychom ji poslechli, třeba by se fakt nic nestalo!“ bránil mě Filip.
          „No super. Ještě ty začínej! Dominiko, jdeme! Přece nebudeš otravovat cizí lidi!“ řekl Marek a tahal mě za rukáv mikiny.
          „Nejdu nikam s lidmi, co mi nevěří!“ prskla jsem a vytrhla se z jeho sevření. Obrátila jsem se k němu zády a odešla za dětmi na trávník. Vtom se do hovoru vmísila učitelka.
          „Pánové, nerada Vás ruším, ale vaše kamarádka nám momentálně zachránila život!“ pronesla klidně a rukou ukázala na silnici, kde právě hasiči odklízeli zbytky nabouraného auta. Markovi spadla čelist. Otočil se na mě. Odvrátila jsem pohled a věnovala se chlapečkovi, který mi cpal do ruky nějakou větvičku.
          „Já ti říkal, že má pravdu!!!“ vyčetl mu Filip.
 

           Marek se na mě ošklivě podíval. Ještě chvíli se s Filipem bavili s učitelkou a pak se rozloučili. „ Půjdem na pizzu? Mám ještě čas do pěti, pak musím domů!“ prohlásil Marek. Podívala jsem se na mobil. Bylo půl čtvrté. „Já jsem pro, mám děsnej hlad!“ souhlasně přikyvoval Filip. „ Nebudu kazit partu. Půjdu taky. Po dnešku toho mám plný zuby!“ prohlásila jsem a všichni jsme se vydali do pizzerie. Užívali jsme si to, i přesto, co se ten den stalo. Potřebovali jsme odreagování. Na chvíli přestat myslet. „ Už budu muset jít. Mějte se hezky a brzy se zase uvidíme!“ mával na nás Marek, když hodiny odbíjely půl páté. „Počkej, já jdu taky!“ volala jsem na něj. Nebydlíme daleko od sebe. Zamávala jsem s úsměvem na Filipa. Mávl, otočil se a vydal se svojí cestou. Dohnala jsem Marka. „ Omlouvám se, že jsem ti nevěřil. Měl bych tě víc respektovat, protože si ve všech věcech měla pravdu.“ omlouval se mi. „V pořádku, sama nevím, jak bych se zachovala.“ odpověděla jsem. „ Tak ah..!“ nedořekl to. Zůstal stát a zíral na vchodové dveře jejich domu. Začal prudce dýchat. Ruce zlostí svíral v pěst. Chytila jsem ho za rameno. Prudce mě setřásl. „ Bůh ví, kdo tam je! Nech to být! Zavoláme policii!“ snažila jsem se ho zastavit. Marně. Ani si mě neposlechl. Potichu vyběhl schody ke dveřím a neslyšně se vydal dovnitř. Následovala jsem ho. Nerada, ale nechtěla jsem, aby se mu něco stalo. Přikrčila jsem se a držela se stěny. Byla chladná a bílá barva z ní mi dělala stopy na černých džínách. Málem jsem Marka ztratila. Tvrdohlavě si šel za svým. Po sluchu následoval hluk až do obývacího pokoje. Zastavila jsem za ním v rohu. „ Zloději!“ vydechla jsem. Prudce mi zakryl pusu rukou. To však neměl dělat. Bylo to tak prudce, až to plesklo o mou tvář. V tu chvíli jsme byli hlavní věc, na kterou se zloději soustředili. Bez jediného slova se na nás vrhli. Marka chytil silnější pod krkem a přimáčkl ho ke zdi. Mě chytil za ruku a táhl mě k sobě. Vzpírala jsem se, křičela! Bylo to marné. Ten chlap měl pořádnou sílu. Přivázal mi přes pusu šátek a chytl mi obě ruce za zády. „ Co s nima?“ ozval se hluboký hlas, až mě zamrazilo vzadu na krku. „ Vezmeme je s sebou. A pak jim ukážeme, že se nemá rušit nás při práci! Zaplatí za to!“ zasmál se ďábelským smíchem.

          „To je jedno! Uvěřím, až se to stane mě!“ zavrčel Marek.
„Omluvte ho prosím, on se umí chovat slušně jen někdy.“ obhajoval ho Filip. Učitelka se jen usmívala a s chutí pozorovala hašteření kluků.
„To už to byla zase vidina?“ ptala jsem se sama sebe.
„Tak děti! Už půjdeme zpátky! Dnešní výlet končí!“ volala učitelka a děti se k ní začaly sbíhat. Zmateně jsem se podívala na mobil. Bylo půl čtvrté! Marek musí domů! Musíme zavolat policii!
„Jdem na pizzu?“ navrhl Marek, když s Filipem došli až ke mě. Tahle otázka mi zůstala ležet v žaludku.
„Nikam! Musíš domů!“ křičela jsem na něj.
„Nejsi moje matka, abych tě poslouchal! A navíc mám být doma až v pět!“ vysmál se mi.
„Vidina! Vykradou tě! Pokud se vrátíš na čas tak tě zabijou!“ hystericky jsem se ho snažila přesvědčit.
„ Uklidni se. Ať se budeš snažit sebevíc, tak já tě neposlechnu. Zkus to jinde! Filipe, jdeš?“ otočil se a vyšel.
„Promiň, věřím ti, ale je to kámoš!“ omlouval se Filip a vydal se za Markem.
„Jak chcete!“ prskla jsem. Vzala jsem do ruky mobil a vytočila číslo policie. Nechtěli mi věřit, ale když jsem i po půl hodině vypadala neodbytná, dali mi k telefonu nějakého detektiva. Vysypala jsem mu všechno, i to o těch předešlých vidinách. Chvíli bylo v telefonu ticho.
„Zníš věrohodně. Přijedeme, ale chci tě vidět přesně u místa, kde jsi tu krádež předurčila.“ Odpověděl nakonec hlas z telefonu a zavěsil.

Zaradovala jsem se! Přesvědčila jsem je! Snad to pomůže! Znovu jsem zkontrolovala čas. Sakra! Za pět minut čtvrt na pět! Rozběhla jsem se. Měla jsem toho tělocviku za dnešní den dost. Moje tělo mi to dávalo značně najevo. Píchalo mě v boku, kolena se mi podlamovala. Ještě kousek! Vyběhla jsem zpoza rohu a ten pohled mi málem vyrazil dech. Všude blikající světla policejních aut. Doběhla jsem blíž. Na kapotách dvou aut měli přitisknutou hlavu dva muži. Viděla jsem je! Ve svojí vizi! Oklepala jsem se.
„Dominika?“ ozval se za mnou povědomý hlas. Ten detektiv z telefonu!
„Ano! Vy jste je chytili? Kdy? Jak? A jak dlouho tu jste?“ vychrlila jsem na něj spoustu otázek.
„To ti povím později, ale spíš bych ti chtěl poděkovat. Po těchto chlapech jdeme už delší dobu. Nemohli jsme jim přijít na stopu. Díky tvým zvláštním schopnostem půjdou za mříže a nikomu se nic nestalo!“ odpověděl mi.
„Zvláštní schopnosti! Tak takhle jsem to ještě nenazvala!“ usmála jsem se na něj. Vtom jsem něco zaslechla. Ohlédla jsem se. Marek a Filip!
„Co to sakra je?“ křičel Marek na celé kolo.
„ Mladý pane Vy tu bydlíte? Volal jsem vašim rodičům, O všem, co se tu stalo, už vědí, a jsou na cestě sem.“ uklidňoval ho detektiv.
„Ale kdo vás sem zavolal?“ nevěřícně kroutil hlavou. Detektiv se jen usmál a gestem ukázal na mě.

            Uběhl krásný měsíc! Měla jsem v něm jen tři vize a všechny našly dobrý konec. Díky tomu, že lidé uvěřili. Jen díky tomu, že mě nemají za blázna, ale za hrdinku. Marek mi už také věří! Dokázala jsem něco, o čem jsem si myslela, že se děje jen ve filmech. Ale zkuste zastavit osud. Zkuste mu říct, že tohle je nad fyzikální zákony. Jeho nezkrotná moc lze jen předvídat lidmi, jako jsem já. A proto věřte na takovéto věci! Opravdu se dějí i ve Vašem okolí!